Vemte Nohu na ramena

Populární komedie Natěrač se vrací na pražská jeviště v novém obsazení. Osud některých her je vskutku zvláštní a sám by stál za příběh. Jednou takovou je i Natěrač britského dramatika a herce Donalda Churchilla.

Autor ji napsal až na samém sklonku života v roce 1989, tedy dva roky před svou smrtí. V obrovském moři, ke kterému by se dala přirovnat britská divadelní scéna, se lehký komediální kus rychle ztratil. Vynořil se však na docela nepravděpodobném místě, v pražském Divadle ABC, a způsobil poprask snad větší, než kdyby to byla lochnesská příšera. Do hlavních rolí totiž byli obsazeni Pavel Zedníček a Jana Paulová. O nenápadném představení bez vážnějších ambic se brzy začalo mluvit. Dokonale fungující chemie obou hlavních protagonistů vytvořila jednu z nejdůležitějších událostí divadelní sezóny 1994 a sílící popularita umožnila stovky repríz hraných po dobu neuvěřitelných 22 let.

Není divu, že fenomén Natěrač pronikl i na televizní obrazovky - sice ve změněném, nikoli ale horším obsazení. Ani Martha Issová, Jitka Čvančarová a Jan Budař však nedokázali zachránit televizní film z roku 2008. Důvodem nebyly herecké výkony, ale výsostně divadelní charakter Churchillovy zábavné hry. Natěrač se zkrátka musí vidět naživo. Jenže ještě nedávno měl ten, kdo se chtěl u této řízné konverzačky bavit, smůlu.

Naštěstí doba, kdy Natěrač zaslouženě „odpočíval“, trvala jen několik měsíců. Po Zedníčkovi a Budařovi se do umolousaných modráků oblékl na začátku prázdnin komik tělem i duší Leoš Noha a vystoupal na pódium Letní scény Harfa, aby zde předvedl své natěračské schopnosti.

Leoš Noha jako nedoceněný herec Waldemar Stránský

Ocitl se tak trochu v nezáviděníhodné pozici. Musí dostát očekáváním, která jeho předchůdci u publika vyvolali, a zároveň originálně zahrát nedoceněného herce Waldemara Stránského, toho času živícího se příležitostnými kšeftíky.

Jako například zrovna tehdy, když jej jeho náhle indisponovaný kámoš pošle místo sebe vymalovat sídlo jednoho zazobaného manželského párečku. Waldemar však netuší, že byt měl být už dávno vymalován a že on sám se ještě k tomu všemu připlete do hrozící manželské krize. Paní domu Simona Oulická v podání Barbory Mottlové si totiž našla milence Boba, se kterým se tajně schází během manželových častých služebních cest do zahraničí. Aférku právě odhalila afektovaná manželka jejího amanta Světlana, která se chystá o všem informovat Simonina muže Richarda. Do jeho návratu a následného skandálního odhalení zbývá už jen několik hodin. Zdá se, že je vše ztraceno. Je tu ovšem ještě natěrač Waldemar… Takto ve zkratce začíná Churchillova divadelní hříčka.

Na slovní hříčky si musíte počkat, ale pak to stojí za to

Kdo by však čekal vodopád vtipných situací hned na začátku hry, bude možná překvapen. Během úvodní půlhodiny dochází teprve k pomalému budování zápletky. Nekonají se žádné slovní přestřelky a vtipů je poskrovnu, až se divák začne možná trochu ošívat a říkat si: „Je tohle opravdu ta skvělá komedie, ze které jsou všichni na větvi?“ Z mírné letargie ho vytrhne až příchod šílené fúrie Světlany Plechingerové (Eva Decastelo). Hra se začíná rozjíždět pomalu jako mohutná parní lokomotiva. Jakmile se však dostane do své cestovní rychlosti, už ji nic nezastaví. Je to přibližně ve chvíli, kdy Waldemar dámě v nesnázích Simoně vyjeví, že je původní profesí herec, který však nedostal ještě tu správnou příležitost. A ta nastala právě teď. Stačí, když před nic netušící Plechingerovou důvěryhodně zahraje roli Richarda Oulického – to by přece pro herce Waldemarova formátu neměl být žádný problém.

Jenže to, že Waldemar zatím jen bezvýsledně obráží jeden casting za druhým, nebude náhoda. Noha konečně dostává šanci rozjet svůj komediální talent naplno a vděčná role neschopného herce Waldemara mu k tomu dává velký prostor. Od okamžiku, kdy začne spolu s Oulickou nacvičovat habaďúru na Plechingerovou, si vaše bránice na dlouhou dobu neodpočine. Při Nohově úmyslném přehrávání a dokonale zvládnutých pateticky rozmáchlých a zoufale toporných gestech to ani jinak nejde.

Na Natěrače jedině do divadla

Jeden z důvodů, proč je Natěrače lepší vidět v divadle než v televizi, je prostor, který hra poskytuje improvizaci, jíž herci nového zpracování s chutí využívají. Na Letní scéně tak dokázali při premiéře vytěžit vtipy třeba z nízko prolétnuvšího dopravního letounu, z nedaleké expozice dinosaurů nebo několika vyrušení. Bude zajisté zajímavé pozorovat, jaké příležitosti jim přinese chystaný přesun hry pod střechu Divadla Gong.

Díky mnohavrstevnému scénáři a režijním úpravám Jana Noska Nováka se publikum nesměje vždy ve stejný okamžik. Některé vtipy jsou očekávatelnější, jiné si najdou třeba jen fajnšmekři v odkazech na divadelní klasiky.

Ani po dvou hodinách se nezdá, že by Churchillova fraška (v tom lepším významu slova) chtěla ubrat na rychlosti a důrazu. Cílem projíždí v plné rychlosti. Leoš Noha, na jehož výkonu stojí i padá celé představení, v roli Natěrače obstál a zdatně mu sekundují i obě jeho herecké kolegyně.

O tom, zda jejich Natěrač vydrží na scéně také dvaadvacet let, rozhodnou diváci sami.

(převzato z časopisu Devítka – září 2017)